Fobie

odhalení

- Evie se bojí dne, kdy se o ní její bratři dozví pravdu, kdy vyjde napovrch že patří mezi vzbouřence a tak i její zrada vůči nim

Extra fakta:

imunita vůči jedům

- Evelynn si vybudovala mírnou imunitu vůči jedům na které stále pracuje, pomoci malikých dávkách, které začala pomalu zvětšovat, jí místní jedy nic moc neudělají - nebo je minimálně potřeba většího množství

Silné stránky:

zbraně, bojová umění

- Evie ze všeho nejvíce vyniká v soubojích, nejvíce v boji s dýkou, nebo s vrhacími noži. Skvěle jí jde také šerm a lukostřelba. Prát se také umí i beze zbraní, za všechno tohle nejvíce vděčí právě svým starším bráškům, který jí to všechno naučili

špehování, plížení, přetvářka

- Další z dovedností, které Evelynn ovládá je plížení a špehování. Už jako menší se naučila nenápadně zmizet z paláce a čím starší byla, tím víc tuto dovednost využívala. Najednou bylo v sázce hodně a každá chybička by jí mohla stát všechno. Musela se naučit nenápadně plížit, když prohledávala důležité dokumenty, nebo naopak špehovat své rodiče když bylo za potřebí. S tím se také naučila "hrát" a lhát, když byla třeba přichycena

Slabiny:

doteky, fyzický kontakt

- Evelynn nemá zrovna v lásce, když se jí někdo dotýká, především opačné pohlaví. Jedinou výjimkou jsou její starší bratři. Od doby co si zažila ve třinácti znásilnění, je z každého doteku nesvá

neschopnost požádat o pomoc

- Evie si v sobě vybudovala pocit, že nemůže nikoho požádat o pomoc a proto se radši snaží se vším vypořádat sama i když si je dobře vědoma toho, že to sama nezvládne

tendence pomáhat slabším

- Evie chybí pud sebezáchovy a téměř vždy má potřebu, se zastávat slabších a bojovat proti šikanátorům i přesto, že se jí to mnohdy může vymstít

Evelynn Nerilly Astrid Floren

Věk: 16 let

Fc: Jenna Ortega

Rasa: dragonis -Terrais

Původ: Natura

Postavení: princezna Natury

Ročník: 3. ročník

Orientace: heterosexuál

Pohlaví: žena

Koníčky

jízda na koni

- Evie odmalička šla jízda na koni a vybudovala s nim i určité pouto, nikdy nevnímala koně jen jako cestovní prostředek, ale jako sobě rovný

jedy

- mezi její koníčky by se dali počítat i jedy a drogy o které se více zajímá kvůli svému pocitu bezpečí a aby byla připravena, kdyby se jí případně někdo snažil zase otrávit/zdrogovat

Co má ráda:

sourozence

- Evelynn ze všeho nejvíce na světě miluje své sourozence, udělala by pro ně první poslední a nenávidí se za to, že je kvůli své zraddě vystavuje nebezpečí, na druhou stranu si myslí, že díky svému místu mezi vzbouřenci, by je dokázala včas varovat.

karamel

- Evie naprosto zbožňuje karamel, je to jedna z věcí pro kterou by vraždila - jestli si jí chcete získat, dejte jí karamel v jaké koliv formě (karamelky, karamel v čokoládě, karamelové pití...)

kytky

 - I přesto že má Evie spíše "klučičí" povahu a od mala si hrála spíše s meči, než panenkami, miluje růže a celkově všechny kytky. Nejvíc ze všeho zbožňuje právě růže, protože i přesto jak krásné jsou, mají trny. Pokud se tou krásou někdo nechá oslepit, ublíží mu.

Co nemá rád/ráda:

své rodiče

- Evelynn přímo nenávidí své rodiče, považuje je za bezcitné netvory, kteří si nezaslouží žít na tož vládnout a ovládat tisíce životů.

Je otrokem svého srdce a svých pocitů, proto mnohdy jedná nezodpovědně, ale pokud něco tak cítí, tak to tak taky udělá. Evie se vždycky snažila bránit bezmocné, ovšem pokud někdo ublíží jejím blízkým, probudí to v ní i pomstychtivost a mrchu. Evelynn je velice vnímavá a často si všímá detailů a maličkostí, které ostatní přehlíží, dokáže skvěle naslouchat, protože sama dobře ví, jaké to je, když je někdo přehlížený a nevyslyšený... i přesto jak působí na okolí šťastně, má své démony. Démony kterých se nedokáže zbavit. Nikdy si nepřipadá dostatečně dobrá, i přesto jak se chová sebevědomě, si nevěří. Chce bojovat proti zlu, ale sama nevěří, že je ta "dobrá". Myslí si, že jí nikdo nebere vážně a že je všem jen pro smích, ale tyto vtíravé myšlenky, se snaží co nejvíce potlačit a na venek se usmívat. Málokoho si pustí k srdci, protože i přesto že se ke všem chová mile a nabízí jim pomoc, když si všimne, že jí potřebují. Nemyslí si, že si kolem sebe zaslouží mít lidi co jí mají rádi, stejně tak jako je přesvědčená, že si nezaslouží své sourozence...

Evie bojuje vždycky za to čemu věří. Pouští se do všeho vždycky bezhlavě a na následky nehledí i přesto že jí to mnohdy mohlo dost stát. Je to extrovert a bojovnice, i přes všechno se stále snaží usmívat a vytvářet úsměvy na tvářích ostatních, je to zlatíčko, ale určitě není nevinná jak se mnozí domnívají. Nejenom že se vždy postaví za sebe, ale i za ostatní, ve všem hledá dobro a snaží se ke všem chovat spravedlivě, proto se k lidem chová tak jak oni k ní. I přes svojí dobrou povahu, se nebojí dát ránu, když si to okolnosti vyžadují. Evie je tvrdohlavá a vždycky se drží svých cílů a zásad. Evelynn je taky velice chytrá a snaží se všem pomáhat. Je taky velice loajální, ale těžko říci jestli ke svým zásadám, nebo k lidem které miluje. Snaží se jít dopředu a nikdy se neohlížet za sebe ani nelitovat svých činů i přesto, že má občas chvilky kdy lituje všeho, ví že to je za dobrým účelem. Sarkasmus ani upřímnost Evie nejsou vůbec cizí, ale také vyniká v lhaní a přetvářce, ovšem pokud to není za potřebí tak se tomu snaží vyhnout. Evie se vždycky snaží řídit převážně hlavou, ale nikdy jí to nevychází.

 Všechno začala na plese jež byl pořádán na počest narozenin jejího nejstaršího bratra. Její tři bratři byli obklopení lidmi a ona zůstala sama, znuděná těmito akcemi, ale přesně takto to probíhalo vždycky - kdykoliv se v okolí nacházeli její starší sourozenci, ona najednou byla neviditelná, teda ctitelů měla dost ale téměř všechny zajímalo jen její postavení a nebo se ji snažili dostat pod sukni a s takovými se Evelynn nechtěla zahazovat. Přesně na takových akcích se pak cítila nejvíce osamělá, to uvědomění že si kromě starších sourozenců s nikým nerozumí jí vždycky zabolelo, možná proto se dala do řeči s mladým hrabětem jež usiloval o její pozornost, po krátkém rozhovoru přišel na řadu tanec, pak další a najednou jí donášel pití a strávil s ní celý večer. Evelynn se opravdu bavila, cítila se jím dokonce okouzlena, trochu malátná a nedokázala se soustředit, ale furt si večer užívala, dokud nepřišla bolest hlavy, únava a rozostřený zrak. Potřebovala na vzduch a mladý hrabě se nabídl, že jí doprovodí, jak milé, pomyslela si. Dokud nebylo příliš pozdě neuvědomila si, že jí zavedl do temného koutu, daleko od okolí, schovaní před zraky hostů. Pak na ní začal šahat, ne jemně a laškovně, ale hladově...A v ten moment Evelynn došlo, že je něco špatně. Chtěla ho odstrčit, ale její tělo jí připadalo tak těžké, chtěla řvát o pomoc, ale z pusy jí žádný křik nevyšel, svoji magii jí taky nešlo použít a hlava se jí motala o to více...Poprvé v životě se nedokázala ubránit, byla naprosto bezmocná...V tu noc jí bylo třináct, když jí znásilnil dvacetiletý hrabě. Pamatovala si každičký detail, každý dotek, každý jeden okamžik. Moc dobře si zapamatovala to zoufalství a bezmoc a zoufale se toho držela, protože se tak už nikdy cítit nechtěla...Celá situace jí hluboce zasáhla, ale to co jí poslalo do kolen přišlo až potom...

Ze začátku se cítila strašně, měla díky tomu plno vedlejších účinků, ale po delší době si vybudovala poměrně slušnou imunitu. Už se znovu nechtěla nechat otrávit... Další zlom v její minulosti se stal v létě, když jí bylo 14 a vracela se domů na prázdniny po prvním stráveném roce na univerzitě. Do jejich paláce přijel jako host již zmíněný hrabě. Evelynn celý zamrzla, když ho spatřila na chodbách svého paláce. Klepali se jí ruce, nemohla dýchat, zatímco on se na ní jen slizky usmál. Byla vyděšená, ale zároveň znechucená - znechucená jím jak se v té situaci vyžíval, ale taky cítila znechucení k sobě, za to že se ho bojí, že nic neudělala, že se opět cítila jako oběť. Nelíbila se jí ta moc co nad ní měl, nelíbilo se jí, že stačil jeden jeho pohled k tomu aby se cítila poníženě. Jak může pomáhat ostatním, když se nedokáže vypořádat ani se svými démony? A pokud je nedokáže překonat co jiného jí zbývá? Zabít je. Tak se Evelynn plížila uprostřed noci po chodbách paláce, přes hlavu plášť, u pasu dýka. Jeho komnaty našla lehce a ještě lehčeji vklouzla dovnitř. Když jí ten nechutný hrabě zahlédl, místo strachu co by měl cítit, viděla výsměch. Místo strachu a omluvy se jí dostalo jen dalších perverzních poznámek. Dělalo se jí z toho špatně, taky jí bylo zle, že opět selhala. Zase zamrzla, neschopná slov. Není divu, že se jí vysmíval, vždyť byla sama k smíchu. Z transu jí dostalo až to, když na ní znova sáhl. Zase si chtěl dělat nárok na její tělo? Tentokrát nebyla bezmocná, tentokrát jí poháněl neuvěřitelný vztek...Spousta vzteku. Během okamžiku ho přišpendlila ke zdi zapomocí své magie.

Uběhl týden a přišel rozsudek. Zatkli nevinného strážce, který ten den měl mít službu v paláci, obvinili ho z velezrady a za smrt hraběte, měl být sám popraven. Když se to doslechla Evie, okamžitě běžela za svými rodiči, neunesla by, kdyby za její činy trpěl někdo jiný. Řekla jim celou pravdu, přiznala se k vraždě hraběte, ale rodiče jí stejně zase věnovali jen zklamané výrazy a měnit nic nehodlali. Svoji dceru popravit nemohli a potrestat nevinného se neštítili. Poprvé si uvědomila co jsou její rodiče opravdu zač. O poddané jim nikdy nešlo, pouze se zajímali o moc. V tu dobu si uvědomila, že na trůně nemají co dělat Po rozhovoru s rodiči jí došlo, že si zase své problémy musí vyžehlit sama. Jediný další kdo o tom věděl byl její bratr a toho do toho zatahovat nechtěla. Tak se v jeden pozdní večer vydala sama do žaláře s otrávenou griotkou, ale venku už panovala zima, proto vše vsadila na to, že stráže tento teplý nápoj neodmítnou. Taky že měla pravdu a během chvilky popíjela i s nezodpovědnou stráží, která během chvilky usnula - i ona v sobě měla jed, kvůli věrohodnosti pila s nimi, ovšem kvůli své pracně získané imunitě na jedy jí toto množství neuspalo, pouze pociťovala příznaky v podobě bolesti hlavy a slabé malátnosti. Během chvilky našla celu, kterou za pomocí ukradených klíčů odemkla, mladému mužovi vtiskla do ruky plánek s vyznačenou cestou ven, vyzradila při tom pár tajných chodem a do druhé ruky mu strčila sáček s ohromným množství zlata, než se otočila a rychle vyběhla pryč. Dřív než by jí ten muž mohl poznat. I přesto že si otrávení stráže druhý den nic nepomatovali, rodičům bylo nadmíru jasné, kdo je za to zodpovědný. Nechali si Evelynn k sobě zavolat a už na ní jen zklamaně nekoukali, tentokrát přímo zuřili a jen u řevu to neskončilo. Samozřejmě se to mimo zdi královský komnaty nikdy nedostalo.

Všechno řekla v naději, že jí vyslyší, ale když se kluk přibližně v jejím věku, beze slova vytratil, došlo jí, že ani tentokrát ji nikdo nebral vážně, nebo aspoň to si myslela, do doby než jí o pár dnů později přistála sova na okně, u nohy měla přivázaný papírek s adresou a časem. Evelynn jednala vždy nezodpovědně a proto ani teď neváhala, když se vydala uprostřed noci vstříc nebezpečí. Ze začátku její setkání s touto skupinou vypadali spíše jako výslech, zavázané oči, odebrání zbraní...Ale po čase si jejich důvěru získala a oni zase tu její. Vzbouřenci se stali její druhou rodinou. I přesto že jim nadále donášela poslušně informace, měla jednu podmínku - pomůže jim sesadit její rodiče a změnit celý nastavený režim, ale její sourozenci musí zůstat mimo nebezpečí, netušila jestli jí to mohou slíbit, nebo jestli vůbec chtějí, ale zmírňovalo to její výčitky svědomí. Vycouvat z toho už nemohla, ani nechtěla. Pokud někdy váhala po tom co jednou zjistila všechny pochybnosti zmizeli...Když jednou prohledávala tajně komnaty svých rodičů, našla zatoulaný dopis. Dopis v kterém se její matka domlouvala s hrabětem, který jí tehdy připravil o panenství o poměrně jednoduché dohodě - Nabídli mu Evie za jeho mlčení - on si s ní bude moct užít, když nevyzradí jejich tajemství. Byla mu "prodána" jako kus hadru, jen proto aby mu zalepili pusu...Pokud se v Evie drželi nějaké naděje o dobru jejich rodičů, v ten den všechny zmizeli, už se na ně jinak, než na zrůdy co dokáží prodat vlastní dceru, dívat nedokázala. V ten den přísahala, že přijde na to tajemství, že udělá vše proto aby zjistila co se její rodiče snažili zatajit a také na to, že udělá vše proto aby je z trůnu sesadila.

Evelynn se narodila jako čtvrté dítě do královské rodiny, přesněji do rodu Floren. Díky svému pořadí a také pohlaví nehrozilo, že by jednou usedla na trůn a proto byla pro rodiče téměř neviditelná. Láska jí od rodičů sice chyběla, ale mělo to spoustu výhod - zatímco její starší sourozenci museli věnovat čas královským povinnostem, ona si mohla dělat co se jí zachtělo a objevovat krásy přírody...Občas se k ní přidali i její starší bratři s kterými měla Evelynn úžasný vztah, byli jediní kdo v ní neviděli jen tu křehkou ubohou princezničku, ale opravdu jí viděli, přesně takovou jaká je. Nebáli se jí sebou brát na nebezpečné noční výpravy po okolí, když byla menší, moc dobře věděli, že je silnější než vypadá a kdyby bylo potřeba, oni by jí vždycky ochránili. To oni jí naučili zacházet s mečem i přesto, že jí všichni ostatní neustále opakovali, že taková zbraň v rukách dívky nemá co dělat. Nikdy je neposlouchala, radši měla dýky a meče než šaty a drbání s dvorními dámami. Dalo by se říct, že místo rodičů a dvorních dám jí vychovávali právě její starší sourozenci, i když ne vždycky zrovna ideálně. Už od svých deseti letech hrávala s bratra a s jejich kamarády karty, někdy o peníze, jindy o svojí čest...Ale o co se budou vsázet Evelynn nikdy řešit nemusela, většinou vítěz byla právě ona i přesto, že to její bratři jí naučili nejen hrát, ale také podvádět, lhát, oklamat své okolí...Byla v tom přirozený talent, ale ani ve snu by jí nenapadlo, že tyto vlastnosti jednou obrátí právě proti svým sourozencům...Ovšem ne vždy je vše růžové.

Když se následující den probudila ve svých komnatách s šílenou bolestí hlavy a se vztek v očích, došla za rodiči. Chtěla spravedlivost, ale za bratry dojít nemohla - moc dobře je znala, nechtěla aby si to celé dávali za vinu...Rodičům vylíčila do nejmenšího detailu úplně všechno, nejdřív v místnosti panovalo hromové ticho, ale co se stalo pak vůbec nečekala. Přilítla jí facka od otce, tak silná že se bouchla o zeď a následoval proslov o tom jak by neměla roznášet takové nechutné lži, že chce zase pozornost jen pro sebe, nedokázala vystát ty znechucené pohledy co jí oba věnovali. Nevěřili jí to i přesto, že tvrdila pravdu. Vždycky přehlížená a nikdy vyslyšena. Najednou se přestala tolik usmívat, najednou nebylo všechno tak růžové, přestala být naivní. Začala si všímat věcí co dříve přehlížela. Vydávala se po nocích do temných ulic města, viděla jak trpí jejich vlastní poddaní především lidé a jejich utrpení také nebylo vyslyšeno, stejně jako to její...To ona jejich utrpení přehlížela, stejně jako rodiče přehlíželi jí. Najednou jim rozuměla, i oni se určitě museli cítit bezmocně, zoufale, stejně jako ona. Tak moc jim toužila pomoct, ale netušila jak. Její změnu v chování vypozorovali i její starší sourozenci, ale ať na ní doráželi sebevíc, co se jí stalo jim neřekla, bylo to její první tajemství, první věc co jim neřekla, ale bála se, že jí to neuvěří stejně jako její rodiče, to že jí nevěří oni, ještě zvládne, ale neunesla by, kdyby reakce jejich sourozenců byla stejná. Proto se s tím radši vypořádala sama. I přesto, že se ve snech stále vracela k té oné noci, cítila na sobě ty nechutné ruce...Po tom co jí ve třinácti znásilnil, se nikdy necítila úplně čistá. Od té noci se ale také začala zajímat o jedy. Každý den od té doby je do sebe po malých dávkách dostávala. Každý den tu dávku o malinko navýšila.

Nemusela se ho ani dotknout zatímco on se dusil. Konečně pochopil, konečně v jeho očích uviděla strach, konečně se Evelynn cítila, že má zase kontrolu nad svým životem, nad svým tělem, ale ještě předtím hrabě pronesl větu co jí zasáhla, co jí zmátla..."tentokrát s tvými rodiči nic domluvené nemám, ale určitě jim nebude vadit, když si tě zase vezmu." Zatímco byl Hrabě přivázaný ke zdí rostlinami, které držela v moci Evelynn, řvala po něm a vyžadovala se odpovědí. Rodiče věděli o tom co jí provedl? Opravdu jí nevěřili, nebo se to tím snažili jen zakrýt? Chtěla se hraběte jen zbavit, nečekala že se před ním psychicky zhroutí. Odpovědí se nedočkala zatímco pomsty ano. Vytáhla svojí dýku a bodala do něj tak často dokud nepřipomínal spíše cedník než lidské tělo...Když si uvědomila co provedla, hrůzou jí spadl pohled na její ruce celé od krve, necítila výčitky svědomí, ale byla vyděšená, jak lehce je schopná připravit někoho o život. Nenápadně se vrátila zpátky do svých komnat. Zoufale se snažila dostat zaschlou krev z rukou dolů, když jí do pokoje vtrhl rozrušený starší bratr a v rukou skrýval její zakrvácenou dýku. První co se Evie prohnalo hlavou, byl strach z odsouzení, jako další co pocítila byla zlost kterou na sebe cítila, za to jak nezodpovědně se zachovala, když tam tu zbraň nechala, co kdyby jí tam našel někdo jiný? Nemělo cenu zapírat, tu dýku dostala právě od něj k narozeninám, věděla že by jí žádnou lež nezbaštil...Ale přesto trvalo pár hodin přemlouvání, než z ní dostal motivy vraždy, řekla mu to celé, od té noci až po reakci rodičů kvůli které se to bála říct svým sourozencům. Na oplátku po něm chtěla přísahu, že to zůstane pouze mezi nimi. Když se roznesla zpráva o smrti hraběte, přineslo to plno otázek, ale nikdo nepodezíral nevinnou Evelynn. Někdo za to zodpovědnost nést, ale musel a tak přišel další zlom v její minulosti.

  Ta bolest pro ní sice byla nesnesitelná, ale stále to bylo něco s čím dokázala žít, nelitovala svých činů. Po těchto událostech jí rodiče zamkli do jejich komnat. Přes týden nevěděla o svém okolí ani sourozenci k ní nemohli a pak konečně zjistila proč. Když se její dveře zase otevřeli a Evie očekávala další služebnou s tácem jídla, nemohla se více mýlit. Když otevřela poklop, kterým se zakrývalo jídlo, hned spatřila dvě ledově modré oči. Místo jídla na ní čekala useknutá hlava osoby, kterou se snažila zachránit. Minimálně týden nebyla schopna nic pozřít a pokud do sebe už něco dostala, šlo to zase rychle ven. Celá její snaha byla zbytečná. Vždycky všechno jen zhoršila, zase ztratila smysl svého života, zase jí vše připadalo bezvýznamné. Přes týden nedokázala vylézt ze svých komnat, ani jejím nechápajícím sourozencům se to nepodařilo i přesto jak moc se snažili a ten jeden jediný bráška, který znal pravý důvod její nálady, tu při ní celou dobu byl, stejně jako ostatní, akorát jako jediný chápal její situaci, přesto jí pomoct nedokázal. Z komnat jí vyhnal až dopis co jí předala její služebná, podle obsahu poznala, že se jedná o výhružný dopis od vzbouřenců - bude plnit jejich pokyny, získá jim informace o které si žádají a oni na oplátku nevyzradí její tajemství. Evie cítila protichůdné emoce, věděla že jakoukoliv spoluprací se vzbouřenci zrazuje svojí rodinu, především své starší bratry, ale cítila že to je dobrá věc a přece jen nemá na výběr ne? Tím si své činy, ze začátku omlouvala, ale čím více dopisů přišlo, tím více začala být ochotná a tím víc se její výčitky zvětšovali...Začala se o tuto rebelskou skupinu více zajímat, samozřejmě tak aby to nikdo z její rodiny nezjistil. Čím více času uběhlo, tím více byla Evie rozhodnuta - nechce být jen jejich "obětí" chce k nim patřit...I za cenu zrady svých sourozenců. Když zase předávala dopis své služebné, sledovala jí, její instinkty jí napovídali, že s tím vším má něco společného, nemýlila se. Jakmile její služebná předala dopis osobě v černé šla sledovat i tu, až na to že nebyla tak nenápadná jak si myslela. Netrvalo dlouho a osoba se jí vytratila z dohledu a o chvilku později se jí objevila dýka přitisknutá na krku. Role se prohodili, ale necítila strach, věděla že nemá už co ztratit a o svůj život se nebála, protože pokud mu nemůže dát smysl, tak o něj ani nestojí. Proto to na něj všechno vychrlila, řekla mu úplně všechno, co provedla, jaký jsou její rodiče, jak moc k nim chce patřit.

A tak se Evelynn stala zrádcem vlastní rodiny, hrála si zase na nevinnou princeznu aby na ní nikdy nepadlo podezření. Ani necekla když jí rodiče oznámili, že jí domluvili manžela, že se hned po ukončení školní docházky, bude vdávat. Její bratři si už tehdy všimli, že s ní něco není v pořádku, ale jen jeden znal pravdu. Nejdřív si od nich snažila udržet odstup, nechtěla aby je ta zrada tolik bolela až to celé praskne. Protože věděla, že ten den jednou přijde a nic jako příchod toho dne, jí neděsilo více. Ovšem její bratři jí ten "odstup" nedovolili a tak brzo svojí odtažitost vzdala i přesto, že se s nimi nedokázala bavit tolik jako dříve, ten pocit zrady furt měla v hlavě....